Nadpis.png
Nadpis_pozadi.png
tjstarflag1.png
PodNadpis.png
Nadpis_Oddil_VM.png
Nadpis_Oddil_YCAR.png
Nadpis_Oddil_Kanoj.png
Lano.png

Líbí se Vám tyto stránky?

Ano, líbí (41 | 56%)
Lano.png
TOPlist
Lano.png

V kapitole o patronátu s n.p. Kovošrot jsem se zmínil o dětském putovním táboře vedeném mým kamarádem a předsedou turistického oddílu Pepou Staňkem. Tyto tábory se staly tradicí a osobně jsem přesvědčen, že byly a dosud jsou tím nejlepším z činností naší jednoty. V době, kdy se tábory začaly jezdit, jsem byl předsedou jednoty a osobně jsem se na přípravě a realizaci podílel. Asi deseti nebo dvanácti táborů jsem se i zúčastnil.

   Nejprve bych chtěl předeslat několik myšlenek, které vykrystalizovaly v průběhu několika let těchto táborů. Od začátku byl vždy hlavním vedoucím Pepa Staněk. Jeho zástupcem byla Věra Vlasáková, původně jmenovaná Kovošrotem, ale pak jí to už zůstalo. Tým doplňoval Pavel Novotný a já. Tento tým se osvědčil a tak jsme k sobě nehledali další, snad právě proto, že jsme v jednom případě na to pořádně doplatili. Čestnou, velmi čestnou výjimkou byla Alena Chramostová, zvaná mezi námi Betty, rovněž z Kovošrotu. Ta s námi byla bohužel jen jednou, když jsme jeli v roce 1982 Vltavu.

   Čirou náhodou jsem ve svém archivu našel několik závěrečných zpráv z táborů a tak mohu laskavým čtenářům, pokud to bude vůbec někdo číst, život na táborech alespoň trochu přiblížit.

   Přípravu na tábor jsme zahajovali vždy někdy v lednu. Sešli jsme se samozřejmě někde v hospodě a začali plánovat. Vezmu na příklad rok 1982, kdy jsme naplánovali splutí Vltavy z Lenory na Purkarec.Vždycky jsme chtěli uplout alespoň 150 km,což byla trasa předepsaná pro získání třetí výkonostní třídy v turistice.

   Muži, tj.Pepa,Pavel a já jsme měli na starosti materiálové vybavení tábora. Museli jsme dát do pořádku hlavně lodě a pádla. Lodě jsme si zapůjčovali od členů našeho oddílu za slib, že jim lodě dáme do pořádku (oni je měli náležitě obouchané a mnohdy děravé). Pádla jsme postupně nakupovali. Ty první nám za doslova pár babek sehnal náš člen Olda Šikl, který tehdy byl ve funkci nějakého náměstka ve Sportu Modřany. Stany jsme si půjčovali ve veřejné půjčovně, kde paní vedoucí na Francouzské ulici na Vinohradech si nás pamatovala, když jsme jí po prvé vraceli materiál perfektně vytřený, vysušený a složený a od té doby nám vždy půjčovala ty nejnovější stany. Rovněž jsme dávali dohromady drobný materiál: sekery, pily, nože, kotlíky, kanistry na vodu, lodní pytle apod.

   Naše dámy, tj. Věra Vlasáková a Alena Chramostová, jinak zvané Koukrová a Betty připravily tak perfektní táborovou hru, že jsme se jí zůčastňovali i my dospěláci a bavili jsme se při tom náramně.

   Zůčastněné děti byly rozděleny do čtyř družstev vedených jmenovanými kapitány z řad zkušenějších dětí. Oddíly pracovaly maximálně samostatně za našeho víceméně dohledu z povzdálí. To byla taková naše doktrina:"V životě jim taky nikdo nebude pořád stát za zadkem". Družstva byla kombinovaná(chlapci s děvčaty, starší s mladšími, zkušenější s nováčky.

   Táborová hra měla název "Po stopách skřítka Bahňáka"a měla pět etap pojmenovaných podle jeho bratří: Pádlík, Hejkal, Ohňouš, Bloudivec a Legrand. Z těchto jmen byly odvozeny jednotlivé etapy zaměřené na vodáctví, turistiku, ale i zábavu. Kapitán každého oddílu nosil na krku emblém hry s pěti přívěsky, které se po splnění předepsaných úkolů vybarvovaly. Mimoto oddíly získávaly body za jednotlivé úkoly. V závěru tábora vítězové obdrželi sladkou odměnu, o kterou se sice pěkně servali, ale pak se kamarádsky podělili s ostatními.

   Z etapového tábořiště na Soumarském mostě podnikli výlet na Boubín, kde jsme se i zapsali do vrcholové knihy. Nazpět jsme jeli vláčkem z Kubovy hutě. Při čekání na vlak se Věra s Alenou dostaly do ráže a na peroně předvedli perfektní skeč jako dva dementi a protože my ostatní jsme dělali, jako že k nim nepatříme, čekající a zejména zaměstnanci nádraží měli dojem, že mají opravdu co dělat se skutečně postiženými. Železničáři z toho byli tak vyjevení, že málem navedli přijíždějící vlak na slepou kolej, protože zapomněli přehodit výhybku a zvednout semafor.

   Při táboření v Nové Peci jsme uskutečnili závody na vodě v různých disciplinách, např. pádlování ve stoje, loď ve vleku, jízda bez pádel, lovení tuleňů apod. Současně s námi zde cvičili vysokoškoláci na nějakém pedagogickém kurzu a moc jim to nešlo. Samozřejmě, že jsme jim „velice ochotně radili", takže nakonec studenti zmizeli v meandrech Vltavy a paní docentku nechali na břehu. Asi také proto, že na ně pěkně ječela a vůbec byla nepříjemná. Také si vzpomínám, že jsme uskutečnili fotbalový zápas se sousedním táborem, kde byla samá děvčata. My jsme měli děvčat málo a navíc moc neuměla, takže hrozil debakl. Nakonec jsme to vyřešili tak, že nastoupil jeden náš chlapec, kterého děvčata patřičně našminkovala a na příslušných partiích upravila. Tak se nám podařilo soupeřkám vzdorovat, i když jim to bylo podezřelé zejména pro vysokou aktivitu naší"hráčky". Nakonec všechno samozřejmě prasklo a my jsme museli vyklidit pole. Soupeřky nás potom častovaly takovými výrazy, že i dlaždiči by se červenali.

   Nemalou starost nám dělal transport přes lipenskou zdrž do Vyššího Brodu. Měli jsme objednán převoz u TJ Lipno, ale těm došla nafta a nechtěli nás přepravit. Nakonec vše vyřešil náš šofér, který jim přenechal naší naftu. Lodě nám převezli, zatímco děti s Věrou a Alenou jeli vlakem a parníkem do Lipna a potom pěšky přes Loučovice a Čertovu stěnu do Vyšáku. Zde jsme přespali na tábořišti(mimochodem dosti mizerném) a druhý den po prohlídce známého vyšebrodského kláštera jsme se přesunuli do tábořiště Rožmberk, kde bylo tehdy tzv.tábořiště státní, kde se sice platilo jen 50 hal. za osobu, zato voda byla daleko a sociální zařízení nestálo za nic.

K večeři jsme ten den vařili švestkové knedlíky. Na velkém igelitu pracoval"rodinný kombajn",který z mouky a dalších ingrediencí vyráběl těsto, vkládal kompotované švestky(tehdy sklenička stála 3,50 Kčs), vytvářel knedlíky a strouhal tvaroh. Pepa a já jsme na roštu ve velkém hrnci vařili. Knedlíků bylo tehdy několik set. U ohně s námi posedávalo několik malých děvčat ze sousedního tábora, které k večeři dostaly kus Bagety a kousek čokolády a tak žádostivě koukaly na naše „blbouny" polévané máslem a sypané strouhaným tvarohem a cukrem. Bylo nám jich s Pepou líto a tak jsme jim zbývající knedlíky včetně našich dvou porcí dali. To se samozřejmě neutajilo a hned se začala tvořit fronta dalších. Pro ně jsme už bohužel neměli. Dodnes si na tento případ vzpomeneme, kdy zatímco děvčata z tohoto tábora měla víceméně hlad, jejich vedoucí popíjeli v hospodě. Při této příležitosti připomněla Věra  první tábor, kdy pro tehdy asi patnáct účastníků vyráběla na pánvi a ohni asi 140 lívanečků.

   Po projetí a obejití budějovických retardérek jsme přijeli na Zlatou Korunu, která pro nás nebyla nijak významná. Tábořilo se zde v ovocném sadu. Zato jsem po prvé a zřejmě i naposledy viděl a projel jezem s tzv. klapačkou.

   Pěkné to bylo na Hluboké. Ani snad vlastní tábořiště jako jeho okolí. Prohlídli jsme si zámek s parkem, část nad Vltavou byla v dosti nepěkném stavu. Navštívili jsme lovecký zámeček Ohrada s malou ZOO a muzejní expozicí dřevařství a vorařství. Tady zaperlil Pepa Staněk. Jednak ukecal kustoda, takže nás vpustil už po zavírací hodině a zřejmě zadarmo, ale hlavně svým vlastním odborným výkladem. Nejsem si jist, zda si nevymýšlel a nekecal(což on umí). Je fakt, že zmlknul i kustod a nechal přednášet Pepu. Na Hluboké jsme uskutečnili noční bojovku na místním hipodromu v oboře. Jindra Rolenec, náš salonní řidič doprovodného vozidla tak zdařile dělal Hejkala, že jsme vyděšené děti až do půlnoci sháněli po závodišti. Jak jsem se již zmínil, na našich táborech se vždycky dobře a dost jedlo. Kromě těch knedlíků v Rožmberku vzpomínám, jak na tábořišti ve Spolí-Krumlově Pepa přinesl objemnou krabici asi tak 60x100 cm s táflí zmraženého rybího filé, které jsme pak na špalku za pozornosti táborových hostů, tehdy zejména z NDR, sekali filé sekerou na porce a smažili na velkokuchyňské pánvi na ohni a jak si děti mlaskaly.

   Po Hluboké, kde je zajímavá stavba jezových polí(bude se zde budovat plavební komora), Vltava protéká masivem purkareckého polesí.V tomto úseku cesty opět vynikla dvojice Věra Vlasáková a Alena Chramostová. Celou cestu do Purkarce k velkému obveselení dětí na lodi tak krásně blbly, že řeku spíše prošly vodou než na lodi. Tehdy rozvalený jez v Purkarci, což je historická vorařská obec, přeci jenom nadržuje vodu, takže jsme se zde naposledy krásně vykoupali. Byl zde i konec putování po Vltavě. Odtud nás autobus Kovošrotu odvezl domů.

 

 

r
e
k
l
a
m
a

facebook.PNG
Lano.png
Pokračování zde
Lano.png
Lano.png
Lano.png
Vodě zdar!
Výstřižek.JPG
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one